O smrti, truchlení a cestě, kterou nikdo z nás nechce znát, dokud ji nemusí jít.
Smrt je téma, které jsme se naučili obcházet. Vytěsňujeme ho, zlehčujeme nebo rychle uzavíráme větami typu „musíš být silná“ nebo „život jde dál“.
Ve chvíli, kdy někdo blízký odejde, žádná zkratka neexistuje. Smrt vstoupí do prostoru a zůstane. Změní vztahy, čas i vnímání reality. Všechno, co bylo pevné, se začne přeskupovat.
Nedávno jsem sama ztratila blízkého člověka. Člověka, který mě o životě i smrti mnoho naučil. Zřejmě i proto mě před pár dny oslovila kamarádka s prosbou, abych napsala něco pro ty, kteří se snaží pochopit, co právě prožívají.
Tento text sdílím se všemi, kterých se ztráta dotkla. A také s těmi, kteří se jí jednou nevyhnou.
Bolest ze smrti blízkého není slabost, selhání ani problém, který je potřeba opravit. Je to proces. Přechod. A ten má svou vnitřní logiku.
Smrt v naší kultuře vs. smrt jako přechod
Moderní společnost má s truchlením rozporuplný vztah. Očekává buď rychlé „zotavení“, nebo naopak dlouhodobý, viditelný smutek. V obou případech tím člověku bere prostor pro vlastní prožívání.
Staré kultury to měly jinak. Smrt nebyla koncem, ale přechodem. Stavem mezi světy, ve kterém mají duše i ti, kteří zůstávají, svůj čas a své úkoly. Právě proto vznikaly rituály a struktury, které tento proces držely.
Co se děje, když někdo odejde
Smrt blízkého člověka neznamená jen ztrátu vztahu. Znamená zásah do identity, do jistot a do obrazu světa. Proto jsou reakce tak různorodé – od otupělosti přes chaos až po silné tělesné projevy.
Truchlení není lineární proces. Přesto má vnitřní strukturu, kterou lidé napříč kulturami popisovali velmi podobně.
Šest fází truchlení a období 40 dnů
S těmito šesti fázemi se tradičně pracuje v prvních čtyřiceti dnech od smrti. Tento časový rámec dává truchlení prostor projít tělem i myslí.
1. Šok
Otupělost a prázdno. Tělo funguje automaticky, emoce jsou utlumené nebo nepřítomné.
Jde o ochranný mechanismus, nikoli o necitlivost.
2. Popření
Realita přichází po částech a často se vrací ve vlnách.
Psychika si bolest dávkuje tak, aby byla snesitelná.
3. Hněv
Postupně se vrací energie, často v podobě podrážděnosti nebo vzteku.
Může směřovat ven i dovnitř, k druhým i k sobě.
4. Vyjednávání
Objevují se myšlenky „kdybych…“, „měla jsem udělat víc“.
Jde o snahu získat kontrolu nad tím, co už změnit nelze.
5. Smutek
Ztráta plně doléhá. Přichází únava, zpomalení a hluboký smutek.
Toto není diagnóza, ale přirozená reakce na ztrátu.
6. Přijetí
Realita je uznána taková, jaká je.
Vztah se zesnulým se postupně přesouvá z vnějšího světa do vnitřního prostoru.
Jednotlivé fáze truchlení nepřicházejí postupně a nelze je projít podle seznamu. Často se vracejí, přeskakují nebo se objevují současně. Smyslem není je kontrolovat, ale dovolit jim proběhnout ve chvíli, kdy se ozvou.
Důležitá není rychlost, ale přítomnost. Všímat si toho, co se právě děje v těle a emocích, a nesnažit se nic urychlovat ani potlačovat. Každá fáze si bere tolik prostoru, kolik potřebuje.
Co když čtyřicetidenním obdobím neprojdu celé
Čtyřicet dní po smrti představuje období, ve kterém se jednotlivé fáze truchlení obvykle objevují přirozeně. Pokud k tomu nedojde, proces zůstává otevřený a postupně se připomíná jinými cestami.
V takovém případě má smysl se k jednotlivým fázím vrátit vědomě. Podívat se, kterými jsem prošla a které zůstaly nedotčené. Často chybí hněv, skutečný smutek nebo přijetí ztráty. Tyto fáze nelze nahradit časem ani obejít fungováním. Je potřeba je projít.
Utěšování ve smyslu „to je v pořádku, nic se neděje“ proces uzavírá jen zdánlivě. Nedokončené truchlení se časem projeví v těle, ve vztazích nebo ve ztrátě chuti žít vlastní život. Pozornost zůstává částečně u toho, kdo odešel.
Projít všemi fázemi znamená dovolit zesnulému odejít a zároveň převzít odpovědnost za vlastní život. Vztah se nepřerušuje, jen se proměňuje do podoby, která nebrání dalšímu pohybu.
Projít tímto procesem je důležité kdykoli to jen je možné. Čím dříve se jednotlivé fáze vědomě dožijí, tím méně zasahují do dalších oblastí života. Jde o odpovědnost vůči vlastnímu životu a o schopnost znovu žít svůj život naplno.
Smutek nás nezastavuje proto, aby nás zlomil, ale proto, aby nás naučil žít jinak a opravdověji.
„Užívej si, smrt je blíž, než si myslíš.“
— Milan Hořínek († 24. 10. 2025)