Milan
Když jsem byla na přednášce Milana Hořínka, pochopila jsem, že spolu mluvíme, ale nekomunikujeme. Jen blábolíme, naznačujeme, očekáváme a někdy se i bojíme zeptat... a čekáme, že se ten druhý v tom vyzná.
Milan Hořínek byl prvním člověkem, který mi ukázal jasně a stručně, že blábolením nikdy nedojdu k tomu, co si v životě přeji. Pod jeho vlivem jsem byla téměř 2,5 roku a bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem v životě udělala.
Setkání
Poprvé jsme se setkali krátce po otevření obchodu na jaře 2023 v místech, kde dnes máme vystavené přívěsky. Kdykoli tudy projdu, usměju se a hlavou mi proběhne ten skok, který jsem díky Milanově škole udělala.
Milan nebyl člověk, kterého by všichni milovali. Málokdo viděl, kým doopravdy je.
Mohla bych se tu rozepsat nad tím, jak byl skvělý terapeut, kolik toho vystudoval, ale ono na tom vlastně nezáleží.
Když jsem tuhle část konzultovala s jeho partnerkou Terezkou, došlo mi, že to nejdůležitější je, kým byl Milan pro mě a proč chci jeho učení šířit dál.
Poprvé
Pamatuji si naše setkání, jako by bylo včera. Milan byl veselý chlapík, který mi byl vždycky blízký svým drsným humorem. Přesto když jsme se viděli poprvé, přišel mi jako takový divný týpek, který mluví o sexualitě a komunikaci.
Na můj vkus byl tehdy až podezřele veselý.
Nelíbil se mi.
Moje tělo na něj ale velmi silně zareagovalo. Vnímala jsem, jaká energetická centra má otevřená a jak silná energie z něj jde, a to mě zaujalo. Pamatuji si, že jsem mu řekla, že si půjdu navnímat jeho partnerku. Něco mi totiž říkalo, že přede mnou nestojí klasický "pan žvanil", kterých jsem za svou kariéru v obchodě potkala desítky.
Terezka
A tak jsem šla za Terezkou, navnímat si její srdce. Když totiž žena má vedle sebe silného muže, který ji chrání a cítí se s ním v bezpečí, může si dovolit ho mít otevřené.
Terezka měla srdce otevřené a energii klidnou, uzemňující.
A to provázelo všechna naše setkání.
V dobách, kdy jsem si ještě nebyla jistá tím, že Milan žije, co říká, jsem ji tak trochu využívala jako detektor pravdy. Vždycky jsem se na ní podívala a její reakce mi ukázala, že mu můžu věřit.
V tuhle chvíli pro mě Milan začal být zajímavý.
S Milanem
První přednášku jsme udělali v létě. Vím, že jsem mu hodně vzdorovala a hádala se s ním, ale jeho slova mě fascinovala.
To, co říkal, pro mě bylo něčím, co jsem v životě od nikoho předtím neslyšela. Odcházela jsem z ní s pocitem, že všechno je jinak, jen ještě věci ani z daleka nechápu.
Následovala další přednáška, pak Večerní škola partnerské komunikace a nakonec jsem k Milanovi nastoupila do velkého půlročního kurzu Trauma treatment.
Když nám Milan na jeho začátku říkal, že jsme jeho poslední výcvik, myslím, že ani sám netušil, jak moc měl pravdu a my jsme mu to nevěřili.
Díky němu jsem v průběhu těch let začala chápat, co je opravdová láska a že lidé o ní sice rádi mluví, ale v podstatě nikdo nechápe, o čem mluví. Pochopila jsem, že kde není respekt, tam nemá smysl pokračovat. Pochopila jsem, jak je práce s traumatem nebezpečná.
Milan pro mě byl otcem, kterého jsem nikdy nepoznala, přítelem, který nikdy nezmizí z mojí hlavy a vzorem, který jsem v životě hledala.
Naučil mě, co je v životě důležité, nebát se změn a že každá vteřina je nevratná. Že záleží jen na tom, jak žijeme a jestli žijeme.
Pořád mi říkal, že si málo užívám a naučil mě, že i tohle můžu změnit.
O smrti
Naposledy jsem Milana viděla v říjnu 2025. Daroval naší skupině víc, než si kdo vůbec dovede představit. Poslední školení proběhlo velmi jemně, potichu, nikoho z nás ani nenapadlo oponovat. Vždycky jsme se s ním prali a teď jsme jen seděli a mlčeli.
Že to je naposledy, kdy ho vidím, mi došlo, jakmile jsem v pátek vešla do místnosti. Do té doby jsem si myslela, že je nesmrtelný.
Po prvním školení jsem za ním šla a vzala ho za ruku. Otočil se na mě a podíval se na mě způsobem, který jsem u něj neznala.
Nezvládla jsem to. Stáhla jsem se ze strachu, že v mých očích uvidí změnu.
Nechtěla jsem, aby odcházel s pocitem, že kdokoli z nás ho vidí slabšího, než byl jen proto, že jsem to neustála.
Jeho úsměv mám pořád vrytý do paměti.
Celý víkend jsme mluvili o smrti a loučili se.
V životě jsem nezažila nic tak silného, hlubokého, autentického.
Nikdy mě nic tak vědomě nebolelo.
Díváš se na člověka, který je pro tebe vzácný a víš, že odejde a nemůžeš s tím nic dělat.
Milan zemřel
Ukázal mi, jak žít, ukázal mi, jak z tohoto světa odejít a dal mi návod, jak se vypořádat s jeho smrtí.
Bez Milana
S Milanovým odchodem mi došlo, že všichni máme ve svém životě někoho, komu neříkáme, že nám na něm záleží z nějakého druhu strachu. A přitom nikdy nevíme, jestli budeme mít ještě někdy tu možnost.
Marníme své životy na hádky, dramata, nesmyslné egopostoje. Trávíme čas s lidmi, co za to nestojí a bojíme se pěstovat vztahy, které jsou hodnotné. Náš čas je omezený a my s ním plýtváme.
Milana vnímám každý den. Jako by se usadil někde vzadu za mým levým ramenem a do všeho mi mluví. S vděčností poslouchám. Neodporuji.
Všechno to, co mě Milan Hořínek naučil a co ve mě zanechal. je tak silné a tak jiné, než lidé žijí. A když to změnilo život mně, chci se o to s vámi postupně podělit. Pokud totiž chceš svůj život opravdu změnit, musíš se podívat do sebe a narovnat nejprve svoje vlastní nastavení a reakce.
Díky, Milane!
Tečka.